Proč si banka klade úplně jiné otázky než pojišťovatel, když jde o totéž

Banka se zaměřuje na riziko praní peněz, pojišťovna na úvěrové riziko

Banka a pojišťovna si kladou různé otázky, protože mají právní povinnost zkoumat různé věci. Banka musí provádět due diligence klientů podle Zákona o prevenci praní peněz a financování terorismu: kdo je podnik, kdo jsou konečně oprávnění vlastníci, kde peníze pocházejí, a existuje zvýšené riziko praní peněz nebo financování terorismu. To vysvětluje otázky týkající se zdroje bohatství, sankčních listin a politicky exponovaných osob. Pojišťovna obvykle nemá stejnou právní povinnost v téže formě a ptá se především na finanční zdraví: úvěrové hodnocení, platební chování a roční výkazy, protože to určuje, zda lze pojistku přijmout a pod jakými podmínkami.

Tento rozdíl v cíli také vysvětluje, proč vypadá stejná odpověď na každém portálu jinak. Banka se často ptá na samotnou strukturu UBO s procenty a vlivem; pojišťovna se spíše ptá na výsledek toho, jako je například zapojení PEP. Oba fakticky používají stejný zdroj v souboru řetězce, ale extrahují z něj jinou část. Kdo to jednou pochopí, nemusí u každého nového seznamu znovu přemýšlet, proč otázky zní tak odlišně — právní základ se liší, ne podnik, který odpovídá.

Due diligence klientů vyplývá ze zákona, ne z volby banky

Toto rozlišení není v žádném formátu jednotlivé banky, ale v samotném zákoně. Zákon o prevenci praní peněz a financování terorismu zavazuje banky ke due diligence klientů s otázkami o totožnosti, UBO a zdroji bohatství jako stálé součásti. Pojišťovna, která musí použít stejný zákon, si kladoucí podobné otázky; pojišťovna, která především posuzuje akceptační riziko, se spíše ptá na finanční údaje. Kdo chce kromě otázky na UBO vědět také, který doklad k tomu patří, najde to zpět v Vyplnění údajů UBO v dotazníku; pro finanční otázku pojišťovny konkrétně je zde úvěrová kvalita jako otázka pojišťovny.